Hudební stránky gymnázia Vincence Makovského v Novém Městě na

Klasicismus

(z lat.classicus=vynikající, vzorový)

Slovo klasický znamená v umění, tedy i v hudbě, kvalitu trvalé hodnoty, nezáleží na stylu, žánru. Úžeji označuje toto slovo epochu, jejíž umění se nějak vyrovnává s ideály antiky. Někdy jde o její napodobování, někdy o vystižení antických estetických principů. V průběhu evropských dějin došlo k takovým návratům vícekrát – renesance, francouzské baroko. Antické inspirace zasáhly do výtvarného umění, divadla, literatury. V hudbě je antický vliv problematičtější. Během mnoha staletí se změnili schopnosti a myšlení lidí, hudební nástroje. Ve 2/2 18.st. směřuje i hudba k formální dokonalosti, harmonické vyrovnanosti – antické ideály.

Klasicismus předjímá rokoko a citlivý(galantní) styl – Jan Václav Stamic, František a Jiří Benda, Josef Mysliveček, Carl Philipp Emanuel Bach, Carl Diters Dittersdorf a další. Vrcholem klasicismu v hudbě je život a dílo Josepha Haydna, Wolvganga Amadea Mozarta a Ludviga van Beethovena. Protože všichni tři prožili významnou část svého tvůrčího období ve Vídni, bývá nazýváno období, v němž žili jako Vídeňský klasicismus. Vedle tohoto trojhvězdí působila ve Vídni a obohacovala klasickou hudbu celá řada dalších skladatelů, mezi nimi i češi Pavel Vranický, Leopold Koželuh, Jan Hugo Voříšek a další.

Stejně jako začátek, ani konec klasicismu nelze přesně ohraničit. Např. v Čechách klasické ideály ovlivňovaly tvorbu hudebníků hluboko do 19.století – Jan Václav Tomášek.

Slovo klasicismus označuje také hudební styl. Proti vznešenému stylu baroknímu je klasická hudba prostší, formálně uzavřenější, harmoničtější. Staví na symetrii témat,přehlednosti forem(vrcholem se stává cyklická sonáta), v harmonii na durově-mollové diatonice. Výraz hudby bývá přirozený, jasný. V instrumentáři převažují nadále smyčcové nástroje. Dominují absolutní hudební formy:sonáta, symfonie, smyčcový kvartet, koncert. V opeře a oratoriu převládá dualismus recitativu a árie.

Tak, jako baroko, i klasicismus se stal nevyčerpatelnou studnicí poznání pro skladatele dalších generací-neoklasicismus. Z romantiků:Felix Mendelsohn Bartoldi, Johanes Brahms, Antonín Dvořák aj. Ve 20.st.Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev, Benjemin Britten a mnoho dalších. Všichni tito mistři klasickou hudbu nekopírovali, ale většinou svoji hudební řeč poměřovali a upravovali podle některých principů klasických, nebo barokních.